Pochopil jsem to správně, že je nejlepší, pokud chodíme do práce jen na částečný úvazek a jinak všechen čas věnujeme praxi?

Tak je tomu jen ve velmi výjimečných případech. Jestliže je naším jediným cílem v životě dosáhnout úplného osvícení pro dobro všech bytostí, pak je toto nejvyšší cesta. Ze zkušenosti ale vyplývá, že je v takové situaci trvale spokojeno jen velmi málo lidí. Tohle možná dokážeme v době idealistického mládí, ale jakmile zestárneme a zjistíme, že nedostaneme žádný důchod nebo nemůžeme cestovat, protože nemáme peníze, začne se situace obracet.

Dříve než se vydáme touto cestou dosažitele, musíme sami sebe velmi dobře prověřit. Musíme si být zcela jisti, že už nás nesvazují žádné vnější záležitosti a opravdu se můžeme všeho zříct. Pak se můžeme posadit někam do jeskyně a meditovat tak dlouho, až dosáhneme takové úrovně, že se od nás budou druzí chtít učit a budeme schopní bytostem tímto způsobem pomáhat. Ještě bych na tomto místě radil, abychom sami sebe důkladně prověřili a zeptali se i učitele s životními zkušenostmi, který stojí oběma nohama na zemi a je schopen vidět, jakým směrem se budeme rozvíjet.
Většinou nás od takového záměru bude odrazovat a klást nám na srdce, abychom se zařadili do společnosti, protože často jde jen o útěk před životem.

Lidé mají problémy se svými partnery a pak se chtějí stát mnichy nebo mniškami. Nebo se bojí, že neudělají zkoušku, a raději prchnou do jiného světa. To bychom ale neměli připustit, protože se tak nestanou šťastnými, ale rozvinou pýchu a dostanou se do potíží.

Samozřejmě jsou i lidé, kteří v minulém životě pouze meditovali a ani v tomto životě nechtějí dělat nic jiného. V tomto případě je úkolem učitele tuto skutečnost rozpoznat a takové žáky dlouho a velmi podrobně prověřovat. A pokud je to pro ně správná cesta, pak je na ní podpoří.

Když se jedná o lidi v mém okolí, neustále ztrácím čistý pohled. Objevují se hned myšlenky jako: příliš tlustý zadek, příliš dlouhý nos, atd. Co s tím?

Myslím, že nejvíce pomůže soucit. Musíš lidem přát všechno dobré. To je ten nejlepší způsob pro většinu z nás. Přej jim všechno dobré a všechno ostatní se stane druhořadým, ať už mají divnou barvu vlasů, jsou příliš tlustí, hubení, nebo cokoli jiného. Svůj dobrý postoj přenášíš na nejbližší, vědomě jim přeješ všechno dobré, aby se to na nich odráželo, a všechno ostatní je tak jako tak v pořádku.

Je to jejich druh moudrosti, jejich výjimečnost. Můžeme použít také moudrost tím, že si například představíme, jaké karmické příčiny vedly k jejich chování nebo k tomu, jak vypadají. Ale myslím, že nejlepší je soucit.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Přítel bohužel nesdílí můj buddhistický pohled a máme spolu stále více problémů. Myslíš, že tento vztah má ještě budoucnost?

Můžeš to zjistit takto: pokud tě miluje a ty mu řekneš, že buddhismus je pro tebe dobrý, pak k němu i on rozvine pozitivní postoj. Ale když řekneš: „Přináší mi to mnoho dobrého,“ a on přesto bude buddhismus odmítat, pak je to egoista, který se bojí, že se staneš silnou a nezávislou, že už ho nebudeš potřebovat, nebo žárlí na učení. Pokud je to tak, pak ho můžeš klidně vyměnit za novější a lepší model.

Tímto způsobem se dá v životě prověřit hodně věcí. Pokud jsou lidé šťastní, když se ti vede dobře, pak jsou to přátelé. Ale pokud se chtějí pouze ujišťovat ve svých vlastních představách a mají problém s tím, když se změníš, protože se pak možná už nevejdeš do jejich škatulek a schémat, pak jim nemůžeš důvěřovat.

Co mám dělat se svým hněvem, když už se objevil?

Když je to hněv, který narůstá postupně a je cítit tělesně, překopej zahradu. Když je to spíše náhlý hněv, pak si pomysli: „Teď budu jako kmen stromu“ nebo „Karmapa sedí nad mou hlavou, klesá do mého srdce a září.“

Když získáš v mysli tolik odstupu, že tyto věci rozpoznáš předtím, než přijdou, můžeš s tím pracovat. Pak nejsi terč, můžeš to vidět neosobně.

Pak taky víš, že bytosti chtějí prožívat štěstí a vyhnout se utrpení, ale nevědí, co se opravdu děje. Lidé za to nemohou. Neexistuje nikdo, kdo by nechtěl štěstí a nechtěl se vyhnout utrpení. Lidé jsou ale tak zmatení, že téměř stále sahají po kopřivách místo po květinách. Věří, že mohou získat, když někomu uškodí. Ale to není možné. Dříve nebo později tyto problémy dostaneme zpět.

Vše je příčina a následek. A když je tu zjevně nějaké spojení, ve kterém se lidé chovají problematicky, pak si pomysli: „Musel jsem jim v minulosti něco udělat.“ „Teď ten míč nechám spadnout, protože kdybych ho hodil zpátky, v příštím životě se ke mně zřejmě zase vrátí. Odkopnu ho pryč a nezvednu ho. Tak těm lidem nebudu nic dlužit. Bye, bye. Hodně štěstí.“ Takhle přemýšlet by bylo chytré.

Nejhloupější, co můžeš udělat, je brát jejich úlety vážně, věřit, že jsou skutečné, a držet se jich.