Jak můžeme využít čas při monotónní práci pro praxi dharmy?

Při takové práci existují dvě možnosti. Jednak si můžeš představit, že ty sám sedíš několik centimetrů nad svou vlastní hlavou a odtud věci pozoruješ. To vyzdvihuje vše na vyšší úroveň a je to velmi užitečné. Můžeš také po celou dobu říkat mantry. Přitom cítíš energie ve svých vnitřních centrech. Vnitřní prožitek je ve skutečnosti důležitější než to vnější, co právě děláš. Tak bych to dělal já. Nechal bych plynout mantru a jednoduše prožíval. Posadit se trochu výš, pak přidat mantru „Karmapa čeno“, to je v tomto případě velmi užitečné.

Někdy mám pocit, že v mém případě je hlavní motivací k praxi strach. Je to také v pořádku?

V tvém případě bych si prostě řekl: „Dobrá, strach je mým koněm.“ Jakmile se dostaví strach, pomyslíš si: „Dnes mám obzvláště velký strach, takže budu obzvláště hodně meditovat!“ Nechal bych strach takto procházet a vždy bych ho využíval jako motivaci k praxi. Jednoho dne se rozhlédneš a zjistíš, že závoje chybného vnímání jsou pryč. Využij toho!
Je možné se naučit využívat energii rušivého pocitu, ať už jde o strach, žárlivost, nebo jinou rušivou emoci. Když se naučíme tuto sílu využívat na cestě, získáme obrovské možnosti.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Když vidíme všechny bytosti jako buddhy a nevylučujeme nikoho ze své lásky, pak přece nemůžeme mít vůbec žádný intenzivní milostný vztah k určitému člověku?

I když se v nás objeví velká radost a budeme zářit na ostatní a přát všem lidem všechno nejlepší, tak přeci jen tu budou lidé, s kterými budeme mít užší svazek. Se kterými jsme např. v předchozích životech činili silná přání dělat společně něco dobrého. Takže i když přejeme všem všechno nejlepší a děláme vše, co je v našich silách, a vždy pociťujeme radost a nadbytek pro ostatní, nemůžeme pomoct všem bytostem. Je to jako kroužek a háček, když tu není kroužek, tak se háček nemá kde zachytit.

Potom potkáváme lidi, se kterými máme užší svazek, a pokračujeme v práci, jako já a moje žena Hannah a Caty a hodně mých žáků a přátel. Přestože tedy zažíváme stále více radosti, prožíváme s některými lidmi užší vztah než s jinými.

Jinak řečeno, to, že přeješ všem všechno nejlepší, neznamená, že nepřeješ všechno nejlepší bytosti, která ti je blízká. Tak to prožívám já.

Co máme dělat, když někoho nenávidíme tak, že bychom byli schopní ho zabít?

Buddha k tomu řekl: Když chceme někoho zabít, pak bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom vlastně zabili jen mrtvolu. Ten dotyčný zanedlouho stejně zemře a možná je už teď těžce nemocný. Takže se to nevyplatí a nemá to smysl.

A co bych k tomu řekl já? Řekl bych, že to nejlepší, co můžeme udělat, je lidem odpustit. Když lidem odpustíme, nemusíme se pak s nimi v příštím životě už setkávat, svazek zmizí. Když budeme lidi nenávidět, budou pak kolem nás tancovat stejně protivně i v příštím životě a opět s nimi budeme muset pracovat.

Vždy přemýšlím tímto způsobem: rychle odpustit, popřát vše nejlepší a být rádi, že můžeme zmizet. To je moje rada. Kromě situace, kdy za námi lidé přijdou. Pak za ně máme zodpovědnost.
Také ve vztazích vždy radím – rozejít se v dobrém. Protože když se rozejdeme jako nepřátelé, pak jako bychom všechny ty zkušenosti, které jsme spolu získali, zmrazili a nebudeme k nim mít přístup. V každém dalším vztahu potom musíme znovu prožívat přesně ta samá dramata a tragédie. Rozejdeme-li se ale jako přátelé a přejeme-li si navzájem všechno dobré, pak máme volné ruce a můžeme dělat, co chceme.